Listopad 2011

Potřináctý

26. listopadu 2011 v 10:56 | Skye H.
Plán na dnešní víkendovej den zní asi takhle: proflákat co nejvíc drahocennejch vteřin, dočíst konečně půl milionu knížek z městský knihovny, dojít jim oznámit, že už půl roku nebydlim tam, kde údajně bydlim, a vysvětlit taťkovi, jak se zapíná topinkovač, takovej krásně červenej, malej a roztomilej.

Podvanáctý

25. listopadu 2011 v 17:41 | Skye H.
Je to sranda, musim vypadat jak na háčku, když si tak jdu městem, sotva se hejbu a klepu se jak ratlík po mrtvici, jelikož mi mrznou všechny končetiny i nekončetiny, a při tom se ještě šťastně usmívám. Neni divu, že si mě nějakej tejpek i natáčel, možná se zejtra objevim v denním tisku s titulkem: ,,Odstrašující případ účinků návykových látek!
Sedim tady v pokoji, čekajíc až dozní netopící hodina, zatim se teda zahřejvám čajem a k tomu přikusuju rohlík (teda čtyry) s lučinou nadýchanou bylinkovou, je to fakt mňamka, i když přes bolavej krk sotva polykám a všechno. Dnešek je všeobecně děsně fajn, počítám-li jedničku z fyziky, a potom krásně strávený odpoledne s V., pořád nevíme, co žere E.T., ale nežere nás to. Hurá, topení topí! To červený světýlko je božský, kdybyste se mě zeptali, co pro mě znamená naděje, odpověděla bych, červený světýlko na topení u mě v pokoji, protože naděje že neumrznu je víc než skvělá. Taky mám na stole spoustu úžo věcí, třeba dnes došlej dopis od Kompi, krásně popsanej z vobou stran a dokonce v něm byl i náramek, ten mám teď na ruce, hned nad těma dalšíma, ale ten od tebe je nejhezčí, Terezko. Zjistila jsem, že nejhezčí kluk na celym širym světě je kromě V., samozřejmě, Střihorukej Edward.

Pojedenáctý

14. listopadu 2011 v 18:37 | Skye H.
V první řadě je mi fakt děsná zima, mám pocit, že mně umrzá i kostní dřeň.

Podesátý

11. listopadu 2011 v 17:34 | Skye H.
Teoreticky by to měl bejt dneska dost fajnovej den, protože sledujte to datum. 11.11.2011. Když bylo 10.10.2010, seděla jsem na poli, proťukávala cizí telefón a ptala se kluka, co jezdí na skejtu, jakou používá žehličku na vlasy. A bylo to skvělý. Přímo.. k sežrání a vykadění.
Neumim dělat odstavce. Tak si tady mezerníkuju. Je to vtipný. Sedim v pokoji a zase přemejšlim, to dělám poslední dobou dost nebezpečně často. Poslouchám tohleto. My chceme mííííír, to je ta věta.. Všem to leze na nervy, asi nemaj pochopení pro umělce.
Je to asi měsíc, co jsem zjistila, že jsem fakt extrémně talentovaná, šla jsem do koupelny s netbůčkem v ruce a zakopla o práh a šupla ho přímo do napuštěný vany. Mimojiný se mu taky odtrhla obrazovka od klávesnice, aby toho nebylo málo. Teď je chudák někde v opravárně, kde ho bůhvíjak mučí, a já jsem mučena ještě mnohem víc. Je to strašný, existovat bez něj, a bez jeho google chrom předinstalovanýho, protože tady na tom velkým noutbůku je jenom trapná Mozilla a vůbec. Dneska jsem měla fakt dobrou snídani. Kakao skončilo na kalhotách. Chtěla jsem je v ruce vyprat, ale docílila jsem akorát toho, že jsem si utopila mobil, má teď na displeji takovou podivnou párovou skvrnu či co, a vysušit nejde. Možná na něj zapnu fén, třeba takovej nátlak nevydrží, a prostě se zapne. Už vážně nechápu, proč mě elektronika tak strašně miluje.

Podevátý

10. listopadu 2011 v 16:14 | Skye H.
Už teď jsem si jistá, že ze mě nic podnětnýho nevyleze, ale potřebuju ze sebe nějak dostat tu nevybitou energii. Tak píšu.
Když jsem teď asi pět minut seděla a přemejšlela a poslouchala, jak mi to v hlavě šrotuje, došlo mi, že mám hlad. Seberu se teda, seběhnu shody a otvírám ledničku. Která je dokonale prázdná!
Přivádí mě to k myšlence, že jsem už strašlivě dlouho nepozřela nic, co by neobsahovalo hermelín nebo dušenou šunku. Měla bych zahájit odvykací kúru. Odvykat si hermelínu. No řekněte, je to normální? Ne. Nejsem normální. A to je přesně to, o co celej svůj život usiluju.
Dneska jsem byla na takový podivný schůzi (asi půl hodiny přemejšlim, jaký ve slově schůzi napsat i. Zabijte mě) ohledně zakládání školního časopisu. Myslela jsem, že bych tam čas od času něco sesmolila, dostala za to akorát dobrej pocit a tak. Dělat něco užitečnýho je správný, no ne? A tak teda něco sesmolim, a pošlu to tam. Třeba mi to otisknou. A budu slavná a uznávaná a tak. Při slohu na mě šly mrákoty z toho, že jsem měla k nevydržení silný nutkání psát naprosto nespisovně. By mě Vostřelka vodstřelila. Nakonec jsem to ovládla. Ale přece jen, nespisovný psaní mi jde líp. Pro druhý oko asi nic moc. Ale pro mě je moc krásný, když se můžu vypsat tak, jak mi mozek diktuje. V tý spisovný verzi to zní moc načančaně. A já jako obrovskej autsajdr načančaný věci nerada.
Foťák zas vybitej. Chtěla jsem se pochlubit svojí třímilimetrovou dírou v uchu, a ono nebude nic. Roztahováček vyrobenej ze svítícího čehosi, co mi dost nahání strach. Ale svítí tak moc, že v noci ani nemusim zapínat lampičku. Brouk.
Prej píšu jak idiot. Přečtěte si Forresta Gumpa. Stejně je to skvělá knížka, i když je napsaná dost idiotsky.