Srpen 2011

Počtvrtý

29. srpna 2011 v 9:43 | Skye H.
Svítí slunce a já se před ním schovávám za žaluziema. Nechci vnímat svět venku. Chci si navždycky žít ve svým pokojíčku s nekonečnou zásobou nanuků a coly. Včera mi tělo od temene až po konečky prstů u nohou spálila zničující myšlenka. Bez toho jistýho člověka na er nemá moje existence sebemenší smysl. Ne že bych snad měla v plánu sprovodit se ze světa. Třeba bouchačkou nebo dýkou nebo tak. Prozatím mi bude stačit zima. Potřebuju vědět, cítit, že ještě jsem.

Potřetí

23. srpna 2011 v 10:15 | Skye H.
...Začínám mít skvělej pocit, že se počasí přece jen umoudřilo. Však už mělo na čase! Prázdniny u konce a jedinej den nebyl prosluněnej od základů až po střechu. Včera jsme s L. pěknýho počasí náležitě využily, sebraly jsme knížky a pročetly jsme celý odpoledne. Ležely jsme v trávě u nich na zahradě, každou chvíli mě něco ďoblo do nohou, ale nevěřili byste, jak mi tam bylo překrásně. Zatímco mě L. nalejvala ledovým čajem a já se jí snažila marně vysvětlit, že jestli brzo nepřestane, poteče ze mě voda všemi tělními otvory, poslouchala všechny nesmysly, který jí vykládám, ať byly nesmyslný v jakýkoli míře. Její upovídanost je dohromady s mou mlčenlivostí velmi užitečná, to když už jsou všechny nesmysly vyčerpaný a já mám chuť pro změnu poslouchat ty její. Má na mě ovšem dost špatnej vliv, jelikož mě po dlouholetým úspěšným odolávání přinutila přečíst Stmívání. Film mě rozhodně vůbec nenadchl a už z principu vlastně odmítám všechno, po čem šílí víc než půlka světa. Až na Harryho Pottera, samozřejmě. Teď ale s nelibostí (a dost rozsáhlou) rychle shledávám, že Stephenie Meyerová je přinejmenším naprosto geniální. Dokonce jsem pod nátlakem jejího umění nejspíš přešla ze strany vlkodlaků k upírům, což je v mým případě neodpustitelná věc. Vždycky jsem jejich smečce byla věrná až do morku kostí. Každopádně, přes veškerý zápory, který mi můj mozek při čtení šeptá, mě Stmívání jednosuše pohltilo. Pročetla jsem celou noc, a vlastně bych četla ještě teď, kdyby mě nesnesitelnej hlad nepřinutil vystrčit nohy z pod peřiny. Bylo tam tak teploučko!

Podruhé

18. srpna 2011 v 9:33 | Skye H.
A víte, co vám řeknu? Že ono psát spisovně je celkem k ničemu. Když si chce člověk vylejt srdce a myšlenky, který si nedovolí vylejvat nikde jinde než tam, kde ho nikdo nezná, nemá smysl si dávat záležet na spisovný řeči, když pak už to nejste vy, že jo. Teď se to toho pěkně zvostra opřu a budu psát přesně tak, jak mi huba narostla. Však řekněte sami, není to přece jen zábavnější?

S obrovitánskou nelibostí musím přiznat, že jsem se vůbec nezměnila. Totiž, já na ty fotky dočista zapomněla! On mě V. tak dočista omámil tím, jak snadno se s ním povídá, že jsem v tu chvíli ani nevěděla, jak se vlastně jmenuju. Jasně, ztratila jsem hlas, přičemž si neodpustil poznámku: ,,Mluvíš jako šmoula, víš to?" A blýskl po mě těma svýma bílýma tesákama, kterým se prostě odolat nedá. A přesně v tu chvíli toho na mě už opravdu bylo moc. A co jsem mohla dělat jinýho, než udělat věc, která je v takovýhle situaci naprosto přirozená?

Poprvé

17. srpna 2011 v 9:28 | Skye H.
Ach, blogový světe,
neposedná Skye opět přišla na tu strašlivou bolest v levé straně hrudi, tu díru, kterou jí tam vypálila ztráta milovaného přítele. Tím přítelem jsi ty. Podělit se se světem o mou maličkost, o věci, které jsou mi milé, to je pocta, kterou si sama stále odepírám. Ano, vracím se. A tentokrát už napořád.

Dnešní den se mi jeví jako blesk z čistého nebe. A že to nebe čisté opravdu je! Jen pohleďte z oken, sluníčko vám ohřeje tvářičky a svět bude hned hezčí! Proto jsem se rozhodla, že vezmu na procházku foťák, psiska a V., ve snaze zachytit pěkné obrázky našeho městečka, popřípadě přírody, která ho obklopuje.

Vy se zatím mějte fanfárově!