Poosmnáctý

27. prosince 2011 v 20:06 | Skye H.
...Tak jsem to nevydržela a napsala V sama. Vlastně to ani neni v rozporu s těma mejma předsevzetíma, protože platěj až od prvního ledna. Odepsal, že se sejdem na půl cesty k nim a že mi zahraje na cello, budem koukat na Skins a bude to fajn. Těšim se víc jak na Ježicha.
...Jsem naprosto odvařená z dnešního dne. A zmatená. Totiž, byla jsem s drahou matičkou a bábinkou nakupovat, prolejzaly jsme obchodní centra a nakonec jsme to zapíchly v Mercury v Hervisu, mamka už byla na nervy, protože jsem na každý bundě našla nějaký mouchy, ale já jsem prostě taková. Vybírám pečlivě a chvíli to trvá. Abych se ale dostala k věci, když jsem si teda bundu konečně vybrala a pyšně s ní kráčela z Mercury ven, najednou zírám a naproti mě naprosto nádhernej, černej a dredatej kluk. Málem jsem na místě omdlela, protože černoši jsou prostě moje osobní značka heroinu, jak by řekl Eda, a nejradši bych zdrhla někam na veřejný záchodky a vydejchávala ten pohled pro Bohy až do příštích Vánoc, jenže ten kluk na mě začal žbleptat něco anglicky, drmolil strašně rychle a usmíval se, já pomalu roztávala jak zmrzlina na Sahaře a poočku jsem koukala, co na to jako mamka, ale po mamce nebylo vidu ani slechu, napadlo mě, že se s bábinkou někde rozlplývaj nad koženejma kabelkama a tak jsem ho ztěžka (nezapomeňte, že ztrácim ten hlas, a potom taky tíha okamžiku..) požádala, jestli by nemoh mluvit pomalejc a on že jo. A tak jsem si povídala s černochem a ještě teď se mi z toho klepou kolena.
...Facebook rušim a zakládám asi dvaatřicetkrát denně. D se rozešel s tou holkou, co mi chtěla rozbít držku. Všichni se mě ptaj, jestli jsme se spolu náhodou nevyspali. Ne, to teda nevyspali. Ale nejhorší ze všeho je, že by mi to zas tolik nevadilo.
...Pokoj jsem neuklidila a šuplíky nesrovnala. Stejně se na mě V zas vysere, a tak na to buď budu mít celej den, a nebo zavolám D, ať se staví. Jemu bordel vadit nebude a aspoň těm pomluvám dáme nějakej realistickej podklad..

21:44- Strašně se mi líbí, že k článku "Potřináctý" jste napsali třináct komentářů. Jdu si vycídit zuby svojí novou pastou Colgate, a taky se nějak celkově zkulturnit, kdyby se na mě V náhodou zejtra nevysral. Pak si zalezu do pelechu a rozsvítim všechny žárovičky, jo, to bude bezva. Dobrou s kobrou i bez kobry.
21:50- Čekala jsem, že až zapojim foun do nabíječky, okamžitě se objeví strašlivě romantická smska na dobrou noc. Přišel mi akorát účet na sedm stovek od t-mobilu. Mamka mě snad zabije až zejtra. Změnila jsem plány a jdu zahánět depku čínskou polívkou. Doufám, že mi ten pytlíček psi nesežrali.
21:57- Tak ho psi nesežrali, ale táta jo. Asi skočim z vokna nebo si rozmlátim hlavu fénem..
21:58- Tývole. Musim mazat ven.
 

Posedmnáctý

25. prosince 2011 v 18:40 | Skye H.
...Tak je to za mnou, chovala jsem se slušně a poděkovala jim za návštěvu, dokonce jsem jim i nabídla dobrovolně kus toho dortu a za odměnu jsem zbytek zbaštila sama. Taky jsem se rozhodla, že vám tu zveřejnim jenom svojí hřívu, aspoň pro začátek.
...Mám z toho všeho fakt depku. V se zas neozývá, ale snažim se uklidňovat ujišťováním sebe sama, že maj teď přes svátky v penzionu docela narváno, protože každej utíká za přírodou a V jako hodnej mladej džentlmen pomáhá rodičům s hladkym provozem. Opakuju si to tak dlouho, že tomu skoro už i věřim.
...Přemejšlim o tom, že se o dredech vykecám někdy jindy. Cítim silnou potřebu sdělit vám, co pro mě znamenaj a předejít častým dotazům: ,,tyvole, a ty si jako nemeješ vlasy, jo?", prostě a jednoduše, vrátim se k nim, to mi věřte. Pročítala jsem starší články a došla k závěru, že když jsem na pokraji zhroucení smutkem, vydávám ze sebe neuvěřitelný výkony. Mý osobě celkově nějak nesvědčí přehnaný štěstí, mám pak sklony k šílenostem. Na zejtra plánuju divokej úklid a uspořádání všech šuplíků a poliček, tak mi držte palce, budu to potřebovat.

Pošestnáctý

25. prosince 2011 v 13:20 | Skye H.
...Řeknu vám jen tolik, že Vánoce byly neočekávaně fajn. Drahá matička se s milovaným otcem nehádala víc než bylo nutný, dokonce ani neřvala na babičku, když v zájmu šetření proudem zhasínala všechny světla a vůbec bylo všechno v pohodě. Ježíšek se docela plácnul přes kapsu a nadělil mi spoustu skvělejch věcí, hlavně teda knížky, ale z těch mám stejně vždycky největší radost. (Mimochodem).
 


Popatnáctý

24. prosince 2011 v 12:33 | Skye H.
...Fotku z venku mám jednu jedinou, ne že by mě to překvapilo. Zato byl včerejšek ale moc krásnej, se všim tim nakupováním a vůbec, konečně mám dárky. Poobědvala jsem s drahým otcem v tom Slovanu, nějakej jeho kamarád, kterýho jsem v životě neviděla a kterej vypadal jak děda Mráz a kterej mě nazval dredatou princeznou, mi daroval takovou tu obrovskou sušenkovou milku, zblajzla jsem jí dneska v noci. Tatínek pak odkvačil do práce, kde mu umírá kocour se selháním ledvin a pes, kterýho nějakej rozzuřenej pitbul napůl stáhnul z kůže (vypadá jako obrovská flákota uzenýho) a já se teda vydala do těch domácích potřeb a koho tam nepotkám. O, jsem do něj trošku zakoukaná, má strašně krásný kudrnatý černý vlasy a jeden dred, kterej mu vzadu trčí jako majáček, nosí na krku milion korálků a píše skvostný články do školního časopisu a prostě celkově je to přesně ten typ kluka, před kterým se mi vždycky podlamujou kolena. Stál tam se svým sedmiletým bratránkem M, kterej je zas zakoukanej do mě, chodíme do stejnýho skautskýho oddílu a jednou mi vyrobil píšťalku ze dřeva. Vybírali tam spolu nějaký svíčky. Já si to zamířila přímo do oddělení lžiček, a snažila jsem se nějak splynout s pánvičkama, aby si mě O nevšiml, protože už asi tejden mluvim jako šmoula, nějak ztrácim hlas a nebyla jsem si jistá, jestli ze mě vypadne vůbec něco. Každopádně jsem mezi pánvičky asi nezapadla, protože M poklepal O na rameno a celej šťastnej ho popad za ruku a uháněl ke mně i s O v závěsu. Hlas mi samozřejmě selhal, ale O je strašně hodnej a pozorně mě poslouchal, když jsem se mu skřekama pokoušela vysvětlit, že mi hlas odchází na věčnej odpočinek, a pak se nabídl, že mi jako půjdou dělat doprovod. Tak jsem teda popadla tolik lžiček, kolik jsem unesla, zaplatila jsem za ně hříšnou sumu a celá nadšená si s O a M po boku vykračovala do knihkupectví, kde jsem sehnala sudoku pro tatínka a koupila M lízátko.

Počtrnáctý

23. prosince 2011 v 10:23 | Skye H.
Tak je konečně doma, ten netbůček, všem doporučuju t-mobile, prootže kdo jinej by vám dal jinej úplně zadarmo, když jste toho starýho broučka utopili ve vaně? Každopádně lidi s dobrým srdcem ještě žijou!

Potřináctý

26. listopadu 2011 v 10:56 | Skye H.
Plán na dnešní víkendovej den zní asi takhle: proflákat co nejvíc drahocennejch vteřin, dočíst konečně půl milionu knížek z městský knihovny, dojít jim oznámit, že už půl roku nebydlim tam, kde údajně bydlim, a vysvětlit taťkovi, jak se zapíná topinkovač, takovej krásně červenej, malej a roztomilej.

Podvanáctý

25. listopadu 2011 v 17:41 | Skye H.
Je to sranda, musim vypadat jak na háčku, když si tak jdu městem, sotva se hejbu a klepu se jak ratlík po mrtvici, jelikož mi mrznou všechny končetiny i nekončetiny, a při tom se ještě šťastně usmívám. Neni divu, že si mě nějakej tejpek i natáčel, možná se zejtra objevim v denním tisku s titulkem: ,,Odstrašující případ účinků návykových látek!
Sedim tady v pokoji, čekajíc až dozní netopící hodina, zatim se teda zahřejvám čajem a k tomu přikusuju rohlík (teda čtyry) s lučinou nadýchanou bylinkovou, je to fakt mňamka, i když přes bolavej krk sotva polykám a všechno. Dnešek je všeobecně děsně fajn, počítám-li jedničku z fyziky, a potom krásně strávený odpoledne s V., pořád nevíme, co žere E.T., ale nežere nás to. Hurá, topení topí! To červený světýlko je božský, kdybyste se mě zeptali, co pro mě znamená naděje, odpověděla bych, červený světýlko na topení u mě v pokoji, protože naděje že neumrznu je víc než skvělá. Taky mám na stole spoustu úžo věcí, třeba dnes došlej dopis od Kompi, krásně popsanej z vobou stran a dokonce v něm byl i náramek, ten mám teď na ruce, hned nad těma dalšíma, ale ten od tebe je nejhezčí, Terezko. Zjistila jsem, že nejhezčí kluk na celym širym světě je kromě V., samozřejmě, Střihorukej Edward.

Pojedenáctý

14. listopadu 2011 v 18:37 | Skye H.
V první řadě je mi fakt děsná zima, mám pocit, že mně umrzá i kostní dřeň.

Podesátý

11. listopadu 2011 v 17:34 | Skye H.
Teoreticky by to měl bejt dneska dost fajnovej den, protože sledujte to datum. 11.11.2011. Když bylo 10.10.2010, seděla jsem na poli, proťukávala cizí telefón a ptala se kluka, co jezdí na skejtu, jakou používá žehličku na vlasy. A bylo to skvělý. Přímo.. k sežrání a vykadění.
Neumim dělat odstavce. Tak si tady mezerníkuju. Je to vtipný. Sedim v pokoji a zase přemejšlim, to dělám poslední dobou dost nebezpečně často. Poslouchám tohleto. My chceme mííííír, to je ta věta.. Všem to leze na nervy, asi nemaj pochopení pro umělce.
Je to asi měsíc, co jsem zjistila, že jsem fakt extrémně talentovaná, šla jsem do koupelny s netbůčkem v ruce a zakopla o práh a šupla ho přímo do napuštěný vany. Mimojiný se mu taky odtrhla obrazovka od klávesnice, aby toho nebylo málo. Teď je chudák někde v opravárně, kde ho bůhvíjak mučí, a já jsem mučena ještě mnohem víc. Je to strašný, existovat bez něj, a bez jeho google chrom předinstalovanýho, protože tady na tom velkým noutbůku je jenom trapná Mozilla a vůbec. Dneska jsem měla fakt dobrou snídani. Kakao skončilo na kalhotách. Chtěla jsem je v ruce vyprat, ale docílila jsem akorát toho, že jsem si utopila mobil, má teď na displeji takovou podivnou párovou skvrnu či co, a vysušit nejde. Možná na něj zapnu fén, třeba takovej nátlak nevydrží, a prostě se zapne. Už vážně nechápu, proč mě elektronika tak strašně miluje.

Podevátý

10. listopadu 2011 v 16:14 | Skye H.
Už teď jsem si jistá, že ze mě nic podnětnýho nevyleze, ale potřebuju ze sebe nějak dostat tu nevybitou energii. Tak píšu.
Když jsem teď asi pět minut seděla a přemejšlela a poslouchala, jak mi to v hlavě šrotuje, došlo mi, že mám hlad. Seberu se teda, seběhnu shody a otvírám ledničku. Která je dokonale prázdná!
Přivádí mě to k myšlence, že jsem už strašlivě dlouho nepozřela nic, co by neobsahovalo hermelín nebo dušenou šunku. Měla bych zahájit odvykací kúru. Odvykat si hermelínu. No řekněte, je to normální? Ne. Nejsem normální. A to je přesně to, o co celej svůj život usiluju.
Dneska jsem byla na takový podivný schůzi (asi půl hodiny přemejšlim, jaký ve slově schůzi napsat i. Zabijte mě) ohledně zakládání školního časopisu. Myslela jsem, že bych tam čas od času něco sesmolila, dostala za to akorát dobrej pocit a tak. Dělat něco užitečnýho je správný, no ne? A tak teda něco sesmolim, a pošlu to tam. Třeba mi to otisknou. A budu slavná a uznávaná a tak. Při slohu na mě šly mrákoty z toho, že jsem měla k nevydržení silný nutkání psát naprosto nespisovně. By mě Vostřelka vodstřelila. Nakonec jsem to ovládla. Ale přece jen, nespisovný psaní mi jde líp. Pro druhý oko asi nic moc. Ale pro mě je moc krásný, když se můžu vypsat tak, jak mi mozek diktuje. V tý spisovný verzi to zní moc načančaně. A já jako obrovskej autsajdr načančaný věci nerada.
Foťák zas vybitej. Chtěla jsem se pochlubit svojí třímilimetrovou dírou v uchu, a ono nebude nic. Roztahováček vyrobenej ze svítícího čehosi, co mi dost nahání strach. Ale svítí tak moc, že v noci ani nemusim zapínat lampičku. Brouk.
Prej píšu jak idiot. Přečtěte si Forresta Gumpa. Stejně je to skvělá knížka, i když je napsaná dost idiotsky.

Poosmý

7. října 2011 v 21:11 | Skye H.
Vracím se. Teď vážně. Hlava na prasknutí z nevybitý energie a nevybouřený múzy.
Kdyby byl fejsbůk živej, spáchám na něj atentát. Mě by sice zavřeli, ale ostatní omladina by začala žít. Nebyl by to čin hodný hrdiny?

Jsem nějak moc happy. Všechno je děsně jů, jé, ů a tak. Snažím se to utlumit depresivníma songama a taky čtu psychologický žvásty. Něco jako základní kniha o duši nebo tak. Zatím jsem si jen rozdělila lidi do tří skupin podobně jako doktor Vlach. Četli jste Saturnina? Já taky ne.
Na úvod mýho slavnýho kambeku. Dobrou noc.

Posedmý

3. října 2011 v 21:16 | Skye H.
Prostě jen sedět u hrnku teplýho kakaa a užívat si života.
Zbývá mi třicetšest minut, než baterka na noutbůku vypoví službu. Čas letí. Přeju si objevit ztracenej talent. Zapomněla jsem psát a začla žít. Nevím, jestli se smát nebo brečet do polštáře. Baví mě vázat si dredy bílou mašlí.

Pošestý

24. září 2011 v 18:25 | Skye H.
Všecko je teď ňáký divný. Mám chuť psát jako idiot a vystavovat svý díla veřejnýmu mínění. Jakože teda vám. Blog umírá. Já ho zas vobživnu.

Člověk by řek, že žít je lehký. Vona je to ale naprostá hovadina. Krásnym příkladem těžkýho života je můj novej třetí pes. Na něm si teda život pořádně smlsnul. Docela ho chápu, jak pořád naštvaně vrčí a je vystrašenej. Ale povim vám, že bych třeba triliónkrát radši byla řezaná jak žito jako von, než bych dosmrti skončila ve svý kůži. V mý kůži je v poslední době ňák horko. Dost se mně připalujou lejtka. Prej mě hřeje láska. Kdyby tak aspoň byla moje. Abyste mi rozuměli, jeden gympláckej hezounek si mě bůhvíproč zvolil jako objekt svýho zájmu. Ne že by mi to nelichotilo. Právě že lichotí mi to až moc. Tudíž se zájem z mý strany taky dostavil a je to přísně tajný tajemství. Že mezi náma trošku něco je. Ví to celá škola.

Tenhle víkend je dost sockej. Svítí slunko.

Popátý

9. září 2011 v 15:24 | Skye H.
Hodně se toho stalo, hodně se děje a ještě víc se teprve stane. Za primární záležitost ale považuju to, že opět začala škola a s ní i můj společenskej život. Když jsme u tý společnosti, založila jsem si fejsbůk. Mám v plánu psát TaQHle a komentovat fotky stylem sedmiletejch růžovejch fracků. Přesně tak.

Počtvrtý

29. srpna 2011 v 9:43 | Skye H.
Svítí slunce a já se před ním schovávám za žaluziema. Nechci vnímat svět venku. Chci si navždycky žít ve svým pokojíčku s nekonečnou zásobou nanuků a coly. Včera mi tělo od temene až po konečky prstů u nohou spálila zničující myšlenka. Bez toho jistýho člověka na er nemá moje existence sebemenší smysl. Ne že bych snad měla v plánu sprovodit se ze světa. Třeba bouchačkou nebo dýkou nebo tak. Prozatím mi bude stačit zima. Potřebuju vědět, cítit, že ještě jsem.

Potřetí

23. srpna 2011 v 10:15 | Skye H.
...Začínám mít skvělej pocit, že se počasí přece jen umoudřilo. Však už mělo na čase! Prázdniny u konce a jedinej den nebyl prosluněnej od základů až po střechu. Včera jsme s L. pěknýho počasí náležitě využily, sebraly jsme knížky a pročetly jsme celý odpoledne. Ležely jsme v trávě u nich na zahradě, každou chvíli mě něco ďoblo do nohou, ale nevěřili byste, jak mi tam bylo překrásně. Zatímco mě L. nalejvala ledovým čajem a já se jí snažila marně vysvětlit, že jestli brzo nepřestane, poteče ze mě voda všemi tělními otvory, poslouchala všechny nesmysly, který jí vykládám, ať byly nesmyslný v jakýkoli míře. Její upovídanost je dohromady s mou mlčenlivostí velmi užitečná, to když už jsou všechny nesmysly vyčerpaný a já mám chuť pro změnu poslouchat ty její. Má na mě ovšem dost špatnej vliv, jelikož mě po dlouholetým úspěšným odolávání přinutila přečíst Stmívání. Film mě rozhodně vůbec nenadchl a už z principu vlastně odmítám všechno, po čem šílí víc než půlka světa. Až na Harryho Pottera, samozřejmě. Teď ale s nelibostí (a dost rozsáhlou) rychle shledávám, že Stephenie Meyerová je přinejmenším naprosto geniální. Dokonce jsem pod nátlakem jejího umění nejspíš přešla ze strany vlkodlaků k upírům, což je v mým případě neodpustitelná věc. Vždycky jsem jejich smečce byla věrná až do morku kostí. Každopádně, přes veškerý zápory, který mi můj mozek při čtení šeptá, mě Stmívání jednosuše pohltilo. Pročetla jsem celou noc, a vlastně bych četla ještě teď, kdyby mě nesnesitelnej hlad nepřinutil vystrčit nohy z pod peřiny. Bylo tam tak teploučko!

Podruhé

18. srpna 2011 v 9:33 | Skye H.
A víte, co vám řeknu? Že ono psát spisovně je celkem k ničemu. Když si chce člověk vylejt srdce a myšlenky, který si nedovolí vylejvat nikde jinde než tam, kde ho nikdo nezná, nemá smysl si dávat záležet na spisovný řeči, když pak už to nejste vy, že jo. Teď se to toho pěkně zvostra opřu a budu psát přesně tak, jak mi huba narostla. Však řekněte sami, není to přece jen zábavnější?

S obrovitánskou nelibostí musím přiznat, že jsem se vůbec nezměnila. Totiž, já na ty fotky dočista zapomněla! On mě V. tak dočista omámil tím, jak snadno se s ním povídá, že jsem v tu chvíli ani nevěděla, jak se vlastně jmenuju. Jasně, ztratila jsem hlas, přičemž si neodpustil poznámku: ,,Mluvíš jako šmoula, víš to?" A blýskl po mě těma svýma bílýma tesákama, kterým se prostě odolat nedá. A přesně v tu chvíli toho na mě už opravdu bylo moc. A co jsem mohla dělat jinýho, než udělat věc, která je v takovýhle situaci naprosto přirozená?

Poprvé

17. srpna 2011 v 9:28 | Skye H.
Ach, blogový světe,
neposedná Skye opět přišla na tu strašlivou bolest v levé straně hrudi, tu díru, kterou jí tam vypálila ztráta milovaného přítele. Tím přítelem jsi ty. Podělit se se světem o mou maličkost, o věci, které jsou mi milé, to je pocta, kterou si sama stále odepírám. Ano, vracím se. A tentokrát už napořád.

Dnešní den se mi jeví jako blesk z čistého nebe. A že to nebe čisté opravdu je! Jen pohleďte z oken, sluníčko vám ohřeje tvářičky a svět bude hned hezčí! Proto jsem se rozhodla, že vezmu na procházku foťák, psiska a V., ve snaze zachytit pěkné obrázky našeho městečka, popřípadě přírody, která ho obklopuje.

Vy se zatím mějte fanfárově!